Extrémní World Marathon Challenge v podání otce a syna Vabrouškových

Když Petrovi o Vánocích přišla pozvánka na World Marathon Challenge, závod, na kterém se před dvěma lety do krve rval o druhé místo, rozhodl se to tentokrát pojmout trochu jinak. Vzal s sebou svého dvacetiletého syna Filipa, perspektivního půlmaratonského běžce, a spíše než pro medaili si vyjeli za společným zážitkem.

Trochu hardcore zážitkem, pravda...

Během následujících sedmi dní Vabroušky čekaly závody na Antarktidě, v Kapském městě v Africe, v australském Perthu, v Dubaji, Madridu, Santiagu v Chille a nakonec v Miami. Mezi jednotlivými starty navíc kvůli leteckým přesunům zbývalo jen minimum času na odpočinek a regeneraci. A to je pak na závodě znát:

"Trochu se brzdí jen v prvním maratonu, kdy je člověk odpočinutý a plný energie. V těch dalších už nastupuje na start nevyspaný a v únavě, takže se spíš snaží o tempo, které mu tělo vůbec dovolí. První kilometry bývají nejhorší. Jakmile se tělo znovu zapracuje, tak to jde. A závěr už zase bývá horší," hodnotí Petr.

Filip to měl trochu jinak:

"Od startu každého závodu jsem šel tempo, na které jsem v tu chvíli měl, a rozhodně jsem nemusel vědomě brzdit. Spíš jsem byl rád, že mi taťka dělal rozumné vedení a 5 ze 7 závodů jsem si nechal odtáhnout."

Pomohli si navzájem

Po většinu závodu se hoši v první polovině drželi spolu. Rychlostí si vyhovují a jsou si oporou. Že by ale Ironman Petr obětoval kvůli synovi své závodní ambice, se tak úplně říct nedá:

"Věděl jsem, že na Mika (Michael Wardian - vítěz WMC, pozn. redakce) nemám. Přiletěl sem opět skvěle připraven s cílem překonat svůj vlastní nejlepší výkon závodu. Letos jsem pozvání přijal hlavně kvůli šanci vzít s sebou Filipa, a tak jsem se v první polovině vždy soustředil hlavně na něj a až v té druhé závodil spíše za sebe. Rozumné tempo z první poloviny obvykle také znamenalo, že ostatním soupeřům jsem se v té druhé snáze vzdálil. Druhé místo jsem tentokrát obhájil mnohem snáze než před dvěma lety."

Trénink dělá mistra

Přípravu na podobně náročný závod není radno podcenit. Petr chodil běhat vždy 3 dny po 25-30 km následované 1 dnem volna. Střídal přitom běh venku v mraze, aby se připravil na Antarktidu a Madrid, a běhátko ve fitku pro zbývajících pět závodů.

Filip obvykle běhá 4-5x týdně, celkově do 70 km. Intenzivnější trénink nasadil v létě před Horskou výzvou a pak v prosinci, kdy na dovolené běhal denně zhruba 15-18 km na Kanárských ostrovech. Když přišlo pozvání na WMC, pokračoval další 4 týdny v modelu 2 delší dny s Petrem (20-25 km) + 1 den odpočinku. Intenzita podle jeho slov ustoupila rozvoji vytrvalosti a cílem bylo hlavně “otloukat nohy”.

A v čem se běhají šílenosti typu WMC?

Filip se s námi podělil o dojmy ze svého vybavení:

Model Saucony Peregrine 7 Arctic Blue byl jako dělaný pro úvodní závod na Antarktidě. Na zmrzlých úsecích boty nepodkluzovaly a poradily si i s hlubokým sněhem. I v teplotě kolem - 15 °C mi v nich stačila jedna kompresní podkolenka. Otestoval jsem je také při aklimatizačním tréninku v okolí Kapského Města ještě před startem WMC. Dobře seděly na kamenitém podkladu na trailech Stolové hory i na písečných úsecích trailů na Mysu Dobré naděje. Jde o skvělé univerzálky do jakéhokoli terénu. Jen v bahně jsem zatím nevyzkoušel.

Model Saucony Freedom Iso 2 jsem využil pro etapy vedené převážně po městské dlažbě, kde se velmi osvědčil v tlumení tvrdých nárazů. Botky dobře seděly i při prudkých změnách směrů, strmých výbězích a sebězích. Jejich jemný vzorek dobře posloužil i v parkových pasážích po písku a drobných kamíncích. Odběhal jsem v nich většinu objemových tréninků ve Zlíně před odletem.

Na “tartanový” půlmaraton v Dubaji a na závěrečnou etapu po Miami beach jsem odlehčil nohám v závodkách Saucony Fastwitch 8 Black. V Dubaji díky měkkému povrchu a v Miami už jsem nohy nepotřeboval moc šetřit, protože byl konec na dohled. Letělo to skvěle a navzdory celkovým více než 150 km v nohách za 6 dnů, jsem v nich zaběhl nejrychlejší čas týdne - 1:27. Tento model pak volím pro všechny jednorázové závody včetně půlmaratonu a zaběhl jsem v nich na podzim i svůj osobák na půlmaraton (1:13).

Vzhledem k časovému skluzu, jsme nakonec 5 ze 7 maratonů běželi po tmě. Ale na úvodní půlmaraton byly přímo skvělé sluneční brýle Oakley Jawbreaker Prizm Sapphire Snow. Hravě si poradily i s intenzivním polárním sluncem a jeho odlesky od nekonečné bílé planiny.

Hned v dalším závodě v rozpáleném Kapském Městě jsem využil lehoučké odvětrané brýle Oakley EVZero Path, které skvěle posloužily i pro závěrečný výklus po písečné pláži v Miami.

A co bude dál?

Oba Vabrouškové se už teď těší na další výzvy. Petr zatím letos plánuje "jen" pár extrémních Ironmanů (BlackLake, Winterman, Patagonman,…) a Filip chce dál pracovat hlavně na rychlosti. Celý maraton prý ještě neběžel a ani na to nespěchá. Jednou ale dozajista stane vedle svého otce na startu plnotučné maratonské verze World Marathon Challenge.

Držíme palce!