Amatérský triatlon - jak to všechno začalo

V té době jsem si občas šel zaběhat, vyrazil na kolo nebo v zimě na běžky. Jednou ročně jsem se přihlásil na nějaký ten sranda závod s masovou účastí – 10 km běhu nebo 50 km na horském kole. Spíš než o nějaké výkony šlo o setkání s přáteli. Na víkend objednat chatu na horách, pobrat rodinu, sud s masovou účastí na gril a kolo „jen tak mimochodem“. Nebo když jsme se s kamarádem ze studií, který bydlí na druhém konci republiky, měli dlouho problém sejít (znáte to - to je samé možná… kdyby… někdy příště…). Od té doby, co nás napadlo se přihlásit na běh městem, se vídáme pravidelně. Odběhneme si závod a pak úskalí pražských dlažebních kostek probereme v hospůdce.  

Ve štafetě je síla

Na první dobrou jsem Honzu tedy odmítl (neumím přeci kraula, na kole jsem letos ujel 100 km). Snad jedině, že bych s někým vytvořil štafetu (v běhu si věřím i bez tréninku, 5 km nějak dám). Sehnal jsem parťáka na plavání a kolo a přihlásil se. Do místa konání jsem i s rodinou dorazil den předem, abych pomohl s přípravami. Večer mi ale přijde sms: „Sorry, nemuzu jet, mam horecku.“ Co teď? Z celého seznamu v telefonu mi vyplynou dva potenciální náhradníci. Jeden to nebere, druhý nemůže. Jdu se svěřit Honzovi, třeba má někoho v záloze. Nemá. „Tak to jeď celý sám.“

Pomyslný štafetový kolík mi definitivně vypadává z ruky. Nechci být ale za měkoně, a když už jsem sem táhnul i rodinku… „Nemám kolo, plavky, neopren,“ chytám se stébla jako tonoucí… „Kolo tady mám jedno navíc, kdyby někdo píchnul, Blanka ti najde moje starý plavky a neoprenů mám půjčených deset, kdyby někdo potřeboval,“ ukazuje se, že stéblo ani tentokrát nikoho nezachrání. Kdybych neměl v hlavě čtyři deci burčáku, možná bych se vzmohl na odpor, ale takhle jsem bohatýrsky mávnul rukou: „Tak já teda pojedu.“ Celou noc jsem oka nezamhouřil, tolik jsem toho litoval.

Tak já teda jedu

Ráno jsem do sebe i přes stažený žaludek natlačil dva banány a hurá na start. Sešlo se nás tam patnáct. Někdo závodně plaval nebo plave, někdo má na kole najeto pět tisíc kilometrů, někdo dělá úplně jiný sport, ale rozhodně všichni mají lepší vybavení. Nebo alespoň svoje. Pokud jde o trať závodu – plave se ve Vltavě – 350 metrů proti proudu, 350 metrů po něm, pozor na proplouvající nákladní lodě. Cože?!? Teplota kolem 10˚C (zatím nevím, co to pro mě znamená), následuje 20 km horského kola ve třech okruzích. Z části polní cesta, z části špatná silnice a nakonec běh 5 km po silnici.

Sakra… půjčené plavky nejdou zavázat, někdo mi pomáhá do neoprenu. Všechno začínám vnímat z jakoby z povzdálí, sundávám si dioptrie. Výstřel z Aurory. Hlouček těl napěchovaných v gumě mě strhává s sebou. Hop! Byla to rána palicí do hlavy nebo je ta voda jen tak studená? Zima mne naprosto paralyzovala, mám stažené všechny svaly včetně dýchacích. Jak z tohohle vyváznu živý… Do hlavy se mi zabodávají tisíce jehliček. Po chvíli si tělo zvyká, ohřívá se voda, která natekla do neoprenu. Už se můžu dokonce i nadechnout. Začínám přemýšlet o plavání. Ale jo, nějak to půjde, i když je tělo nezvykle nadnášené neoprenem. Naštěstí mi všichni ještě neuplavali, za někoho se zavěšuji a plavu, co to dá. A docela to dá.

Vybíhám z vody, strhávám ze sebe tu gumovou parádu, oblékám tričko, boty. Boty?! Zkoušeli jste někdy narvat mokré nohy bez ponožek do bot? Ne? Jestli chcete někdy zkusit triatlon, tak to doma trénujte! Naštěstí mi někdo podal ručník…

Medaile by mi slušela...

Sedám na kolo a doufám, že ta potupnější část taškařice už je za mnou. Absence odpružené vidlice je na polní cestě znát (traktor má hodně hrubý vzorek), ale když bojujete o holý život, osobní pohodlí jde stranou. Dostávám se do tempa, dokonce pár lidí předjíždím. Ve druhém kole mi padá řetěz. Ti, co jsem předjel, mě dohánějí. Dojíždí mě i Honza „Vem si moje kolo, máš větší šanci je pak doběhnout.“ Na vteřinu zaváhám, jestli to není krkavčí řešení, ale nechávám se strhnout závodní atmosférou. Beru kolo a dupu, co to dá. Nechci zklamat vloženou důvěru. Pár lidí jsem opět předjel.

V depu odkládám kolo a helmu, nasazuju běžecké boty a vybíhám do běžecké části. Prý ze šestého místa. Příjemné překvapení! Běžím, co to dá, přepínám mód „přežít“ na „medaile by mi slušela“. Slyším se sám sebe hecovat „Musíš, Jiří, musíš!“ Pořád před sebou nikoho nevidím. Za chvíli se na obzoru zjevují záda se startovním číslem. Naděje mne žene vpřed. Míjím jednoho závodníka. Druhého, třetího. Jsem u konce sil, chytá mě křeč do pravého lýtka. Znatelně zpomaluji. Do cíle zbývá půl kilometru. Mobilizuji poslední síly, lýtko jako zázrakem povoluje a já míjím běžce přede mnou…teprve v cíli mi dochází, že jsem doběhl na medaili. Bronzovou. Krásnou…

***

Byl to hobby „závod“ pro pár kamarádů. Přesto (nebo možná právě proto) podstatně ovlivnil život jak můj, tak mých blízkých. Minimálně na pár následujících let…

Autor: Jiří Potůček