- +420 534 534 465 (Po-Pá 8:00-17:00)
| × |
|
Mizuno Wave Mujin 9 38,5
2 240 Kč
|
| × |
|
Merrell Vapor Glove 6 41
2 175 Kč
|
| Smazat košík | Přejít do košíku | |
Cesta do hlubin nesportovcovy duše
05. 11. 2014
Jak se to stane?
Poměrně snadno – mně ztěžuje sportovní život hned několik nakombinovaných faktorů:
Za prvé, nejsem sportovní typ. Což o to, baví mě plavat, jezdit na kole a vyrážet klidně i na dlouhé výlety, ale všechno tak nějak svým tempem a v pohodě. Honit se za nějakým kulatým nesmyslem sem a tam mě nikdy nebralo a nechápala jsem, co na tom kdo vidí. Pády z kozy, dvanáctistovky na roztaveném asfaltu v 30°C a další opruz ve školní tělocvičně mě pak, stejně jako spoustu dalších, jen utvrdily v tom, že kolektivní sport je zlo, které se musí snést jen proto, že to prostě jinak nejde. Zatím. A za pár let už to šlo…
Za dalších pár let jsem užitečnost sportu samozřejmě pochopila a pustila se do něj – a tehdy jsem narazila asi na nejzásadnější překážku: prostě mě to nebaví. Nejsem mrštná ani rychlá, takže sporty zaměřené na tyhle vlastnosti nepřipadají v úvahu, a ty pomalejší mě ubíjí. U jógy jsem u cviků opakovaných do zblbnutí pokaždé doufala, že tohle už je ten poslední, a v posilovně mi brzy začala lézt na nervy jednotvárnost tréninku. Opravdu jsem se zamilovala jenom do orientálního tance (a kdo by chtěl tvrdit, že to není žádný pořádný sport, ať si to nejprve zkusí) a s ním jsem se v podstatě rozloučila po odstěhování z Prahy…
Byl to boj a vlastně je to boj dodnes – baví mě číst, baví mě psát, baví mě kreslit, modelovat a spousta dalších věcí – ale bohužel ani jedna z nich žádný zásadní pohyb nezahrnuje. Ale vím, že ho potřebuju…
Tak se hecni!
Problém třetí pak spočívá v mé soutěživosti – žádnou nemám. Možná tak v intelektuální oblasti, ale v té fyzické ani trochu. Výzvy jako „Kdo tam bude první!“ a „Že nezvládneš XYZ“ pro mě ztratily na atraktivitě zhruba se skončením školky a nevidím důvod, proč by si dospělí jedinci měli vzájemně cokoliv takového dokazovat.
A jako bonus mi byla dána do vínku pořádná míra cynismu a alergie na sluníčková moudra a oduševnělé motivační citáty. Slogany jako „Když bolí nohy, utíkej srdcem“ ve mně vzbuzují místo hlubokomyslného pokývání leda poznámky, že se na sprintující chlopně ráda podívám, a srdceryvné hlášky o vítězství, životě a nespoutanosti mi silně připomínají tetu Kateřinu ze Saturnina. Její oblíbené „Vzduch – boží duch!“ by se mezi ně konec konců celkem dobře hodilo.
Rozum a ten zbytek
No, a s takovým materiálem pracujte. V praxi to zpravidla vypadá tak, že si snažím vybrat sport, který by mě iritoval co nejméně, a přitom by se dal v pohodě stíhat i v nabitém týdnu. A pak se plácám mezi radostí, že teda sportuju, a snahou se k tomu vůbec dokopat a následně výkon přežít. Pokud někdo vyrazí se mnou, je to mnohem lepší, i ten nával endorfinů si člověk hned líp užije. Ale celkově je pro mě sport stále jedna velká bitva racionálna (nemůžeš pořád jenom sedět, mazej ven!) a všeho ostatního, co má v ideálním programu rovněž jasno. A poklus v něm nikde rozhodně není.
A jak to máte vy? Milujete vše se sportem související odmala, postupně jste se k tomu propracovali, nebo jste také pohybově velmi vlažní? A jak se motivujete? A s jakým výsledkem? Podělte se o zkušenosti! :-)
Další zajímavé novinky
 (1).png)
.jpg)
bomba
