Itera Expedition Race – C2C přes Středozem

Coast to Coast je doslova univerzální (záleží jen na preferované délce), a proto C2C závodů existuje celá řada. Originální „Coast to Coast“ pochází z Nového Zélandu, kde měří kolem 250 km a má status neoficiálního mistrovství světa v multisportu. V únoru se pojede již 31. ročník, který přitáhne silnou konkurenci z celého světa, a zase to bude závod jako řemen. Ale zpátky do Walesu.

Naše C2C se uskutečnilo ve Walesu, startovali jsme v Caernarfonu a cíl byl v Cardiffu. 600 km pěkně ze severu na jih. A bylo to epických 600 km s podtitulem „Castles and Dragons“.

Hned na úvod jsme se proběhli v hradu v Caernarfonu a díky rychlému depu jsme sedali do kajaků jako druzí a jali se pádlovat Menaiskou úžinou. Před startem si stavitel svolal kapitány a oznámil, že trasa kajaku bude zkrácená, jen není jasné, jak moc a kdy. V hlavě mi ještě rezonuje jeho poslední věta: „It’s pretty hard to say, what the tide will do.“ [Dost těžko říct, co udělá příliv.]

Při prvním pádlování nám příliv pomáhal natolik, že jsme jej jeli raději jen půlku, zbytek jsme dojeli na kole. I tak jsme projeli kolem mého oblíbeného městečka s názvem ...gogogoch na ostrově Holyhead. Prolezli jsme hrad v Conwy a vydali se na jednu z největších atrakcí – ZIP line. Zapasovaní v postroji jak Lajka jsme po dvojicích absolvovali 2 km sjezd nad bývalým lomem, kdy jsme svištěli až 170 km/h. Krátce na to jsme přezbrojili na první trek přes pohoří Snowdonia. 40 km s převýšením 3 500 m v suti, povětšinou ve větru a v noci nás důkladně prověřilo. Hned první dva kopce – Tryfan a Glyder Mawr ve mě probudily vzpomínky na Tolkienovu Středozem. Postup na Snowdon přes staré doly, kdy ostrý zub Crib Goch osvětloval nejjasnější úplněk v roce, dodal celé etapě atmosféru, která by se dala krájet.

Druhý den nás čekalo pádlování, kde opět úřadoval příliv. Přílivová řeka, to si zkrátka nevyberete – při odlivu je proud s vámi, ale zase v řece není žádná voda. Naopak při přílivu je v řece vody spousta, ale všechna teče proti vám! To je nejlepší zůstat u břehu a koukat, jak ostatní týmy (stejně jako stíhací vzducholoď Karel Járy Cimrmana) vás nechávají daleko před nimi a plují zpět. Kajak tak opět nahradilo kolo.

Druhý trek, tentokrát v pohoří Cadair Idriss, byl neméně působivý. Legenda praví, že ten, kdo stráví noc v tomto pohoří, probudí se buď jako blázen, nebo jako básník. Byla to již naše druhá noc v závodě, chladná a deštivá, tak jsme si tam pobyli všichni pořádně. A za blázny jsme už dávno, tak jsme doufali v básníky. Kdyby se teď po nebi proletěl drak, vůbec by mě to nepřekvapilo…

Notně unavení jsme vyrazili již na 6., královskou a obávanou etapu – 220 km na kole s vloženým orienťákem. Ač jsme byli několikrát zmoklí a promrzlí a já navíc se šrámem na koleni, vložené Syfdyryn trails jsem si i tak notně užil. Následný rychlý postup k vloženému orienťáku a malá ztráta na týmy před námi nám do žil vlily naději, že celá etapa nebude tak náročná, ovšem waleské počasí opět zamíchalo kartami. Na orienťáku jsme strávili bez vážnější chyby skoro tři hodiny, byli jsme unavení tak, že jsme museli jít na hodinu spát, a když jsme se konečně vydali na cestu, venku panovala apokalypsa.

Nekonečný traverz kolem jezera v noci nenabízel ke schování před provazy vody a silným větrem ani kousíček místa. Bojovali jsme jak se spánkem, tak s počasím, a tak jsme se v půl šesté ráno pozvali do jediného rozsvíceného domu ve vesnici na posezení v předsíni v záchranné folii na čaj a sušenky. Počasí se nezlepšilo, ale my se dali trochu do kupy, a po dvou hodinách od usnutí se sušenkou v ruce jsme se vydali prát se s tratí dál. Povinnou cestou se nedalo jít, natož jet, jak byla zatopená. Situace vypadala absurdně beznadějně, tak jsme začali fotit.

Věděli jsme, kde je kontrola, ale nemohli se k ní dostat. Když jsme se k ní dostali, voda stoupla natolik, že jsme se nemohli dostat pryč. Zkoušeli jsme volat organizátorovi, ale číslo neexistuje. To je vůbec dobrý trik dát závodníkům špatné číslo. Aspoň jste ušetření dotazů jako co dělat, když povinná cesta na MTB má obtížnost WW II. Případně jestli opravdu můžeme jet po cestě (jak bylo řečeno na brífinku), kterou vlastní farmář s několika vlčáky a brokovnicí.

Jednodušší a možná I výhodnější bylo tuto kontrolu vynechat, my jsme ale pořád věřili, že zvládneme celou trasu. Jakmile jsme se vymanili ze zatopeného lesa, vybílili jsme Billu a konečně dorazili do depa. Kajak jsme nestihli, během půl hodiny pokračujeme dál, depo se zavírá, všichni kolem nás vzdali.

Pátý den ráno vyrážíme přes pohoří Brecon Beacons vstříc poslední etapě. Brecon Beacons je nádherná krajina, dokonce i volným terénem se dá dobře jít. Poprvé v závodě se udělalo hezky, slunce svítí a hřeje. Silný vítr a hlavně obrovská únava způsobují, že I tak jdu celej trek v péřovce. Kousek před cílem se ještě osvěžíme v jeskyni a vyrazíme na posledních 70 km MTB.

Na první pohled to vypadá banálně, ale jak to tak bývá, v závěrečných etapách se objevují nečekaná překvapení. Dvě kontroly na trailech s názvem Skyline Trail se ukazují jako pořádný ořech. Díky výstavbě nové plantáže větrných elektráren mapa nesedí ani ve dne. Jednu kontrolu nacházíme díky analýze, za kterou by se nemusela stydět ani britská MI5, a druhou nakonec ponecháme osudu. To nejtěžší však teprve přijde. Celý postup (asi 50 km) do přístavu je povinný po stezce Taff Trail. Mapa je tady značně nepřehledná, a tak závěr jedeme víceméně po šipkách v terénu a musíme být pozorní, abychom jeli po té správné. A taky musíme být pozorní, abychom vůbec jeli po existující stezce, protože halucinace vytváří spoustu dalších cedulí a šipek. Prostě šestý den ráno…Šestý den ráno jsme konečně v cíli!

Po 118 hodinách a 48 minutách jsme v cíli a je z toho 10. místo na světovém poháru. Jsme strašně unavení, ale šťastní.

Chtěl bych poděkovat partnerům, konkrétně firmám Sanasport, Peak Performance, Adventure Menu a městu Šumperk za podporu. Dále bych chtěl za podporu našeho týmu poděkovat České asociaci extrémních sportů. Bez nich by nebyla moje účast na takovém závodě možná.

Autor: Pavel Paloncý