Ledopádová stovka 2017 aneb Kdo nezažil, nepochopí

Trasa dlouhá 105 km s převýšením cca 3800m+/3800m- by i za sucha slibovala hodně rychlou polízanici. Otázka byla, co s výslednými časy udělá sníh a Olaf, který příliš nerespektuje běžce nebo rychlejší přesun a trasu vede těmi nejneběhatelnějšími zákoutími dané oblasti.

Experimentální stovka

Přesto, že České Švýcarsko je krásná oblast, Ledopády pro mne nebyly vrcholem sezóny, takže jsem se řídil heslem, že když nejde o vrchol sezóny, jde o… může se experimentovat. První z experimentů bylo pokračovat s tréninkem až do středy (start byl v pátek, ve 23:00) a zjistit tak, jestli se tím nastartuji, anebo unavím. Nebudu vás napínat: B je správně. Před ultra-trailem to chce víc odpočinku.

Ve čtvrtek jsem si ještě střihnul poslední zkoušku ve škole a v pátek ve 14:30 už vyrážíme z Frýdku-Místku do Mikulášovic v severních Čechách. Další, trochu nechtěný experiment – co s nohama udělá pětihodinová cesta těsně před závodem? Nebudu vás napínat: nic dobrého ;-)

Následuje předstartovní klasika. Nervozita, stres, myšlenkové pochody typu: „Mám běžet v hrotech nebo X-talonech?!“ „8 gelů a 4 tyčinky je strašně málo, vyhladovíš… Víš, že nemáš formu na to, abys toho mohl tahat víc…“ „Kolik asi vrstev…? Chci spíš umrznout, nebo se uvařit?“

Předem vám prozradím, že hlad jsem neměl, zima mi byla jen párkrát a boty s hroty byla dobrá volba :-)

A tak stojíme společně s Tomášem Štverákem, kamarádem a výborným běžcem, na startu vedle více než stovky podobně postižených jedinců. Experiment numero 3: Zdá se, že jako jediní s Tomášem nemáme hůlky. Bude to naše výhoda, nebo nevýhoda? Nebudu vás napínat: v hlubokém sněhu by se sakra hodily.

Hlavně nepřepálit začátek, že?

23:00 – START! S Tomem se ujímáme iniciativy a rozbíháme závod na čele. Sníh je udusaný, drží to. Navzdory naivním řečem o rozumném startu prohodíme „Zkusíme to roztrhat!“ Myšlenka ambiciózní, chrabrá… leč předem odsouzená k neúspěchu. Po chvilce se totiž značení stáčí přes pole. Pořád sice běžíme, v bořícím se přemrzlém sněhu ale musíme vypadat jako stádo raněných srn.

Tempo klesá. Ambice nikoli. Snažím se nekoukat na ostatní a jdu si svoje. Jsem na čele a jsem rád. Mám nade vším větší kontrolu a nemusím nikomu přizpůsobovat tempo.

Na první čipovou kontrolu na 8. km (ve skutečnosti asi 11. km – tady mi začíná docházet, že se asi proběhneme o něco víc než avizovaných 103km) přibíháme jako asi pětičlenná skupinka. „Prosím vodu!“ „Voda není, jen pivo a cola“ „Cola a pivo?! Wtf?!“ Na start jsem si vzal vody spíš symbolicky (nemám formu na to, abych mohl vzít kdovíjaké množství). „Nic, musím šetřit, nebudu pít“

Tomáš jen probíhá, to hecuje všechny ostatní.

Adrenalin a testosteron teče proudem. Běháme vše, všichni totiž tak trochu předpokládáme, že za 14 hodin budeme doma. Houby, houby zlatá rybko, nevědomky se pomalu popravujeme.

Neprostupnost a hloubka sněhu graduje. Běžet už se fakt nedá. Těžkopádně prorážíme tu hnusnou bílou krustu. Když tu najednou „Co to do…?! Jak jako?!“ – s těmito myšlenkami pozoruju, jak kolem mě probíhá Patrik Hrotek, kterého sníh bez problému udrží. „Chlapec musí mít tak 32 kg…nebo je to elf! :D“

V hlubokém sněhu se trápím, Patrik mi utekl, na druhou stranu se vytváří odstup mezi mnou a třetím závodníkem. Nabíhám na prošlápnutý chodník. „Teď si toho Legolase namažu na chleba.“ Docvakávám ho asi po 10 minutách, za dalších 10 už jsem na čele zase osamocen.

Další čipová kontrola – 25,1. km (hodinky ukazují 30). Necelé 3 a půl hodiny. Neskutečná „rychlost“. Dávám trochu coly a doplňuji vodu. Nehraju si na Tondu Krupicku a do druhého softflasku beru trochu rezervy.

Ve třech se to lépe táhne

Dotahuje mě Tomáš Štverák společně s Robertem Frohnem. Noc je ještě mladá a bude lepší, když se budeme v prošlapávání trochu střídat. Tak se ke klukům připojuji. Nálada dobrá, spolupracujeme. Závod se postupně mění v survival, když se začínáme bořit doslova po ko… zadek. Postupně mizí značení, cesty, jakékoli stopy a naděje na normální běh.

Podle trasy v hodinkách jsme ale správně (no jo no, Olaf…) Před startem jsem měl strach, co mi udělají s nohama boty s hroty v kombinaci s asfaltovými přeběhy. Nakonec bylo klepání a tlak hrotů do rozmočených chodidel příjemná masáž oproti demoralizujícímu brodění zmrzlým sněhem, který trhal ponožky a řezal do kotníků.

Na jednom takovém asfaltovém úseku na nás houkl chlapík z auta “hoši, tajná kontrola!“ V kufru měl občerstvení. Počítal jsem s banánem, vodou a maximálně čajem. Salám, sýr a hlavně větrníky (ano správně, větrníky!) byly jako balzám na pochroumanou morálku.

Zase se chvíli běží lépe, zase se cítím dobře a po 7 a tři čtvrtě hodinách dobíháme na další čipovou kontrolu (48. km, podle hodinek 54.). Zde nás zase překvapí štrúdl. Pečené štěstí. Z tyčinek, které jsem měl s sebou, se mi totiž po jednom kousnutí začal zvedat kufr. Byl jsem tedy odkázán na gely a každý kousek normálního jídla byl super vzpruha, zvlášť v takové zimě, kdy tělo potřebuje trochu víc kalorií.

Už toho máme plné brejle. Máme ale takovou radost z každého prošlápnutého úseku, že neřešíme kopce, seběhy, zatáčky, a prostě běžíme. Navíc přidružený 50 km závod napovídá, že by těchto prošlápnutých úseků mohlo být konečně více. Není to bohviečo, ale lepší než drátem do oka. Za chvíli bychom se měli konečně dostat do oblasti ledopádů, tak se aspoň bude na co koukat, navíc se konečně profil začal vlnit, což je pro kloučka z Beskyd, kovaného stoupáky Smrku a Lysé, příjemná změna.

Kluci prochází krizemi a přiznám se, občas mi v hlavě probleskne, že bych se utrhl. I když jsme se shodli na tom, že doběhneme spolu, celou noc jsme si totiž navzájem pomáhali. Ne, nebylo by to fér.

A hlavně jsem takový ocas, že bych se dokázal ztratit i s trasou v hodinkách. Dobubláváme na čipovou kontrolu/občerstvovačku na 68. km (rozdíl narůstá, na hodinkách máme 75). Polévka by mě měla postavit na nohy.

Nevím čím to, ale od tohoto momentu u mě začala pekelná krize. Hlavně morální (to mám za ty nekřesťanské myšlenky o sólofiniši). Svaly byly relativně v pohodě, co mi ale nechutnalo, byla úplně rozmočená chodidla a další zpomalení. Střídaly se totiž úseky s hlubokým sněhem a technické části s žebříky a schody pod ledem kolem ledopádů. Připočtěme ještě nesedící kilometráž a radost z běhu je v kvítí. Na další tajné kontrole, která měla být na cca 82. km, jsme naběhali 92. V číslech to nevypadá zas tak špatně, nicméně brodit se 10 km může být v tomto terénu šichta na víc než 2 hodiny.

Zpět k tajné kontrole, kde bylo další krmení. „Větrníky už přece nemůžou trumfnout…“ Mohli a taky, že trumfli. Klobásy. Každý z naší trojky do sebe jednu hodil a bylo nám fajn. Další balzám, teď už spíš na pochroumanou duši, morálka byla dávno mrtvá.

Důstojný finiš a prognóza pro příští rok

Doklepali jsme to na poslední čipovou kontrolu. Robert se zatím dostal ze všech krizí a nás s Tomášem už začala štvát ta jeho věčně dobrá nálada, zvlášť když my jsme se koupali v nelepšících se arcikrizích. Nakonec se od nás odpoutal, dobře udělal. Ke konci už jsem k Olafovi cítil jen ryzí, bytostnou zášť, když jsme se posledních 12 km trápili skoro 4 hodiny a pořád se motali na dohled od Mikulášovic, cílového města.   

Nakonec jsme s Tomášem Štverákem dorazili na děleném druhém místě po 19 a čtvrt hodinách, 15 minut za Robertem Frohnem a hodinu a čtvrt před pronásledovateli.

Byla to moje první zkušenost s akcí Olafa Čiháka a už chápu výpovědi typu „Kdo nezažil, nepochopí“.

Za druhé místo jsem moc rád. Hlavně jsem ale rád za to, že jsem to nevzdal (a že příležitostí bylo…). Z hlediska morálně volních vlastností to byl výborný trénink. Z hlediska fyzického destrukce chodidel. A z hlediska techniko-taktického jsem nasekal chyb opravdu požehnaně. Některé chtěné, třeba absence hůlek nebo pořádného jídla. A některé nechtěné – nenamazané nohy, že jsem se vůbec postavil na start takové pakárny a tak dále.

Každopádně s odstupem času už se na povrch dostávají spíš ty dobré momenty, a kdo ví, třeba se příští rok potkáme znova. Jak se znám, tak nepochybně ;-)