Ondřej Švirák: „Nejvíc riskuje ten, co nikdy neriskuje“

Ahoj Ondro, 
loni jsi úspěšně zvládl dokončit svůj projekt 26ultra, během něhož si uběhl 26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 kontinentech. Co tě vedlo k tomu se do něčeho takového pustit?
Začalo to celkem nevinně, když jsem si chtěl před začátkem „dospěláckého života“ užít co nejvíce cestovatelských zážitků. Uvědomil jsem si, že jakmile jednou nastoupím do zaměstnání, bude výrazně náročnější vypadnout na delší dobu do ciziny. Vypsal jsem si 13 výprav v rámci své práce horského průvodce Expedition clubu, jenže při pohledu do kalendáře mě mrzelo, že se připravím o podstatnou část běžecké sezony. 

Tak přišel nápad na 26ultra?
Napadlo mě cestování spojit s nějakou vlastní běžeckou výzvou a hlavou mi prosvištěl ultramaraton, ke kterému párkrát do roka přičichnu. 13 ultramaratonů mi ale nepřišlo jako dostatečná výzva a řekl jsem si, že když nebudu běhat vzdálenosti atakující hranici 100 km, ale spokojím se „jen“ s 50 km, zvládnu jich výrazně více. Napadlo mě číslo 26 evokující nejen můj aktuální věk, ale také počet týdnů v roce (52 týdnů) děleno dvěma. A tím to celé začalo :-).

Jsme moc rádi, že jsi tuhle velkou výzvu zdárně dokončil :-). Spoustu našich čtenářů by určitě zajímalo, jak se člověk dostane během roku do tolika koutů světa. Určitě to nebyla zrovna levná záležitost?
Obrovskou výhodou je fakt, že jsem na část výprav jel jako průvodce (hrazená doprava a ubytování). Druhou polovinu jsem si však musel pokrýt z vlastních peněz. Celá tahle sranda mě vyšla na 159 812 Kč. Sepisoval jsem si naprosto všechny výdaje od letenek přes vypité coca-coly až po rozbitý displej mobilního telefonu.

Nejdražší byla Jižní Amerika (60 840,-) následovaná JV Asií a Austrálií (45 659,-), kterou jsem také neabsolvoval pod záštitou Expedition clubu. Do Austrálie bych se vůbec nebyl schopný podívat, kdybych neměl od VUT sportovní stipendium, které naštěstí pokrylo všechny mé výdaje. Vysoká škola byla mým jediným finančním sponzorem, všechny další náklady jsem pokryl pomocí peněz vydělaných průvodcováním.

Byl jsem překvapen, jak krásné jsou polské Tatry

Dělat horského průvodce zní jako práce snů. Je?
Není to až taková sranda, jak se může zdát. Často se nacházíte v nepříjemných a i nebezpečných situacích, které musíte co nejrychleji správně vyhodnotit. Je to psychicky i fyzicky hodně náročné, mnohokrát se mohlo stát, že by mé špatné rozhodnutí skončilo smrtelným zraněním.

Co v rámci téhle práce děláš?
Jsou výpravy, kde jsem z větší části řidič a automechanik, jindy jsem tak trochu psycholog a prodejce outdoorového vybavení. Má práce totiž začíná od samotného setkání v klubu a zahrnuje i dopravu na dané místo, resp. řešení všech nečekaných nástrah, které se na výpravě vyskytnou. Například loni jeden můj kolega zachraňoval z havarovaného automobilu uprostřed kosovských hor 4 zraněné pasažéry. Řidič byl na místě mrtvý, spolujezdkyně mu zemřela v náručí.

Tak to musí být opravdu hodně náročné. Dá se takový způsob života skloubit se vztahem, rodinou?
Mám přítelkyni žijící ve Španělsku a snažím se s ní trávit co nejvíce volného času, v dnešní době levných letenek není až tak nereálné udržovat si vztah na dálku. Nicméně jsem zhruba polovinu měsíce na cestách, takže velice oceňuji její tolerantnost a podporu ve všem, co dělám. Z dlouhodobého hlediska ale tahle práce není udržitelná a nechci být ten táta od rodiny, který nikdy není doma.

Při návštěvě peruánského Machu Picchu

To zní rozumně. Jak ses k téhle práci dostal?
Byl jsem čerstvě po rozchodu a utápěl svůj žal nad pivem v klubovně Expedition clubu, kde jsem se náhodou setkal s jejím majitelem – Albertem Fikáčkem. Pustili jsme se do řeči a říkal mi, že shání schopné průvodce a jestli prý o někom nevím. Vzhledem k tomu, že od 10 let dělám orientační běh, lezu a lítám po horách, řekl jsem mu s úsměvem, že o jednom takovém člověku vím :-).

Projeví se poznávání nových kultur na vnímání světa? Máš teď pocit, že jsi díky cestování jiný člověk?
Rozhodně vám to změní pohled na svět. Jsem naprosto alergický na typicky český negativismus, jak se tu máme v české kotlině špatně. Každý by se měl povinně podívat o 500 km směrem na východ a zavítat na Ukrajinu. Průměrný plat lehce přes 3000 Kč, katastrofální silnice a mizerné zdravotnictví. Země tak blízká a přece tak vzdálená. Cestování mi hodně otevřelo oči a určitě mě i změnilo.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek z cest?
V Himaláji jsem například řešil záchranu ze 4 300 m, kdy pro dotyčnou osobu postiženou výškovou nemocí nemohla 2 dny přiletět helikoptéra. Nemohli jsme s ní sestoupit níže, protože nám cestu přehradila rozbouřená ledovcová řeka a pokračovat dál by znamenalo zdolání sedla ve výšce 5 300 m. Měli jsme sice léky na výškovou nemoc, ale cokoliv dotyčná uzmula, to okamžitě vyzvracela, a byli jsme rádi, že se nám ji podařilo pomocí kyslíkové láhve stabilizovat a dostat po 2 dnech do bezpečí. Loni nás na stejném místě lízla lavina, která spadla ze sedmé nejvyšší hory světa (Dhaulagiri).

Z nejvyššího vrcholu Maroka, Džabal Tubkalu (4167 m n. m.)

Je něco, bez čeho se při svých cestách neobejdeš?
Myslím, že se obejdu prakticky bez čehokoliv. Co nemáš, to nepotřebuješ. Znám příběhy lidí, co se ve 14 letech vydali stopovat do Súdánu a neměli v kapse skoro ani korunu. Nepotřebujete mít vybavení za desítky tisíc korun na to, abyste procestovali svět. Když to vezmu až na dřeň, stačí vám oblečení, co máte na sobě. Všechno ostatní (peníze, stan, spacák apod.) je jen otázkou většího komfortu. Nejvíce využívaným vybavením tak bývá můj mobilní telefon (navigace, zábava, foťák, případná pomoc).

Co cestou jíš?
Mým oblíbeným jídlem jsou tyčinky a bonbony od Chimpanzee. Nabízí rychlé doplnění energie ať už běžím, trekuji nebo jedu v autě. Líbí se mi na nich, že jsou od nás z ČR a mají skvělé složení. Na delších výletech do divočiny, kdy si musím všechno nést na zádech, baštím dehydratovanou stravu. Loni to bylo jídlo značky Mountain House, letos se přikláním ke značce Lyo Food. Jedná se o klasické jídlo zbavené vody, které jen zalijete horkou vodou a po 10 minutách můžete jíst.

Co bys poradil lidem, kteří touží zažít velké dobrodružství, ale bojí se sbalit a vyrazit?
Nejvíc riskuje ten, co nikdy neriskuje. Na smrtelné posteli nebudete vzpomínat na to, jak jste váleli na gauči a koukali na telku. Čas je nejcennější komodita a záleží jen na vás, jak ji nejlépe využijete. Poznat svět, ve kterém žijeme, je ta nejsmysluplnější činnost, kterou můžete ve svém volném čase provozovat :-).

Norské Lofoty jsou rozprostřené na desítkách menších ostrůvků

Snad si lidé vezmou tvou radu k srdci :-). Pojďme teď ještě zpět k projektu 26ultra. Na kterou z etap nejraději vzpomínáš, kde se ti nejvíc líbilo?
Nejraději? Torres del Paine v Chile. Musel jsem během 2 dnů zdolat 110 km s 30litrovým batohem na zádech, ve kterém jsem měl stan, vařič, spacák s karimatkou a věcmi na převlečení. Vstával jsem ve 3:30 ráno, abych se vyhnul „dopravní špičce“ a odměnou mi byla panenská příroda bez lidí. To si takhle běžíte podél desítek kilometrů dlouhého ledovce, na obzoru sledujete stádo lam a nad hlavou se vám tyčí ikonické štíty kopců, o kterých jsem odjakživa slýchával. Krása!

To zní skoro jako reklama na Chile :-). Co druhá strana mince, na které místo bys raději zapomněl?
Hned při první výzvě konané na Ukrajině v lednu 2017, kdy se teplota vzduchu šplhala k -20°C, mi zamrzlo pití a podráždil jsem si dýchací cesty natolik, že jsem z toho onemocněl. Taky mě nepotěšilo, když mi nějaký dobrák odcizil při trekování po Nepálu běžecké kraťasy a já tak musel běžet v narychlo koupených North fejkách. Ty mi bohužel rozedřely slabiny až do krve, takže jsem od 20. kilometru běžel jako kačer.

To už zní méně příjemně. Jak jsi vlastně vybíral destinace, do kterých se pustíš?
Polovina z nich byla dána mými výpravami v roli průvodce a jednalo se o předem naplánované lokality, které jsem nemohl upravit. Druhou polovinu jsem plánoval na základě vlastního zájmu. Na Slovensku zbožňuji Malou Fatru, v Polsku zase Tatry v okolí Mořského oka a ve Francii oblast kolem Chamonix. Často jsem se vracel na svá oblíbená místa, kde jsem již dříve trénoval či závodil. Na druhu stranu v Jižní Americe jsem nikdy dříve nebyl a vybíral jsem si na základě doporučení kamarádů a desítek hodin googlení.

Patagonie je nejkrásnější místo, které jsem za svůj projekt navštívil

Máš spočítané, kolik jsi toho dohromady naběhal?
Celkově jsem za minulý rok měl na kontě kolem 500 hodin sportovních aktivit, při nichž jsem naběhal 3 500 kilometrů a nastoupal bezmála 130 000 metrů. Nejsou to příliš vysoká čísla, nicméně jsem strávil 200 dnů na cestách, kde často nemáte podmínky na smysluplný trénink.

Máš už v hlavě nějaký podobně ambiciózní projekt, který bys chtěl v brzké době realizovat?
Žádný další projekt podobného formátu v dohledné době neplánuji. Před 2 lety jsem společně s Adamem Chloupkem vytvořili český nejrychlejší čas při zdolání korsické GR20 a podobné výzvy mě lákají i nadále. Koketoval jsem s myšlenkou přeběhu GR11 (trasa od Atlantiku ke Středozemnímu moři) nebo nějakého populárního himalájského treku, který bych si chtěl nalehko přeběhnout. Bohužel se nyní potýkám se zánětem obou achilovek, což je zranění způsobené loňským projektem a dokud ho nedoléčím, raději podobné bláznoviny neplánuji :-).

Na závěr nezbývá než se zeptat: 26 destinací ve 26 letech? Co budeš dělat, až ti bude 50? :-)
Vypiji 50 piv během 50 hodin :-).

V tom případě ti přejeme hodně štěstí a díky za rozhovor! :-)