Reebok Ragnar 2017 aneb Zdeno na Bílých útesech

Koncem září proběhl Ragnar Relay v oblasti Bílých útesů doverských na pobřeží Velké Británie, na trase plné dechberoucích scenérií. Náš vedoucí bratislavské prodejny Zdenek nás reprezentoval společně s týmem složeným ze 4 Čechů a 6 Poláků. A jaké jsou jeho dojmy ze závodu?

“Cesta do Anglie byla náročná. Letěl jsem teprve podruhé v životě a už teď vím, že se létání nezařadí mezi mé oblíbené způsoby dopravy.

Ráno se probouzíme na hotelu a po krátkém breefingu na snídani, kdy jsme si ujasňovali komunikaci s Polskou polovinou týmu, vyrážíme na start. Check out z hotelu připomínal mraveniště. Desítky běžců v obrandovaném Reebok oblečení opravdu vypadají jako mravenci - jeden jako druhý.

Auto, které nám organizátoři přidělili, jsme si hezky “vyzdobili” a nyní do něj hrdě naskakujeme a pádíme na start do Mote parku vzdáleného asi 15 min jízdy. Po pár aranžmá před našimi česko-polskými vany (abychom potěšili fanoušky na sociálních sítích) míříme k startovací bráně. Jsme skoro u ní, když se rozezpívá Freddie a jeho We Are the Champions. Jo, to se hned pozná, že přichází silný hráč. :)

Prvních šest úseků běží polská část naší družiny. Hned po startu prvního polského kolegy se přesouváme na start prvního z české posádky – mě. Dostal jsem úseky 7., 17. a 27. - to se dobře pamatuje. Vzdálenost úseků se mi postupně navyšuje: 4,5 míle, 6,6 míle a 9,2 míle. Záludností těchto závodů je, že i když máte závodního ducha, ani ten nejkratší úsek není zadarmo.

Snažím se zůstat v klidu, ale zároveň se trochu namotivovat.

Jeho revír je všude, kde se dá běhat (tedy všude), jeho tempo je vražedné, jeho protivníkem je on sám - Running Machine z Reebok CEE týmu.

Polský tým si nemohl zapamatovat moje jméno, tak mi říkali Running Machine. Nerozmlouval jsem jim to. :)

Sedmá etapa bylo mou nejkratší, ale po celodenním cestováni v autě a den předtím v letadle se nohám moc nechtělo. Jen těžko mě pouštěly pod 3:50/km. Ještě že se člověk při té dřině mohl alespoň kochat pohledem na moře, racky a malé barevné rybářské domky.

Polovina etapy vede po betonové pěšině v bezprostřední blízkosti moře, druhá už utíká po schodech od moře na lehkou trailovou stezku. Poslední míli už vidím v otevřené krajině kostelík a před ním předávku další etapy, takže šlapu na plyn a už jsem tam.

Týmu se zatím daří, kromě jednoho asi hodinového bloudění si držíme dobré časy. Míša, Michal i Kuba se na svých prvních úsecích taky vydali, co šlo, a pořádně jsme se rozhýbali na naši druhou část závodu.

Druhá část začíná znovu na pobřeží na betonové stezce, rozdíl je jen v tom, že je tma jak v pytli a silně fouká. Čeká nás odporový trénink jak vyšitý.

Po předchozí etapě, kdy jsem si trochu alibisticky posteskl na pomalé boty, jsem přezul a běžel s větrem o závod. Věděl jsem, že bude jen rovina a beton, takže rychlá etapa se sama nabízela. Byl to nejdivočejší úsek - rovina, beton, vítr, 40 minut spánku a trocha týmového hecování, to je luxusní koktejl.

Celý tento blok jsme odběhli v noci a kupodivu ani nebloudili. Zato polská část týmu nás trochu potrápila. Když Jakub končil svůj druhý úsek a měl předat štafetu polské straně, na předávce nikdo nebyl. Lítali jsme po parkovišti a volali “Poland, Poland!” Tým se našel, ale běžec ne, ten totiž spal při šumu moře na tamější pláži a naše volání neslyšel. Se zpožděním cca 10 min Wojcka vysíláme na trať a poněkud rozladění se posouváme na náš poslední blok. Po cestě pomalu chladneme a plánujeme naše poslední etapy.

Ještě za tmy jsme dorazili na start 27. etapy, která je pověstná několika “nej” - nejkrásnější, nejdelší a nejobtížnější. Všude je tma, takže netušíme, do čeho se probudíme po cca 2 hodinách spánku v autě mezi sedačkami a na nich.

Nervozitou jsem dlouho nespal a stíhám východ slunce. Je nádherně. Jsme nad městečkem Eastbourne, na kopci nad mořem, kde se na nás usmívají White Clifs.

Ač jsme strhaní jak borůvky, na naše poslední etapy se víc a víc těšíme. Výhledy napovídají, že to bude stát za to.

Poslední polská etapa končí, dostávám náramek na ruku a pálím si užít White Clifs. Pár zubů na mapě s převýšením napovídalo, že to místy bude ostré, ale má očekávání nebyla naplněna - bylo to ještě horší! Místy jsem až nadával, že nemám horolezecké vybavení.

Vetšina trasy vede nad obrovskými Bílými útesy, nedá se nezastavit a aspoň 10 sekund se nerozhlížet. Nádherný pohled, lehké mravenčení v nohou a jde se dál. Postupně ukrajuji zub za zubem, tedy kopec za kopcem, probíhám několika pastvami s ovcemi a říkám si, že konec už by mě docela potěšil.

Poslední čtvrtina trasy se odvrací od moře a dostává se na betonové chodníky do vesnice. Změna terénu a změna kroku i došlapu přinesla překvapení - v tříslech, lýtkách a chodidle se ozývá jev, který jsem už roky nezažil - křeč. Takové jemné lechtání mě varuje, ať si dávám pozor a trochu upravím styl. Poslední výběh do kopce a poslední půl míle po rovině. Vidím Míšu, jak čeká na předávku. Jakmile má pásek na ruce, padám na záda a jen si užívám pocit vyčerpání, eufórie, radosti a exkluzivního běžeckého zážitku, který už možná nikdy nezažiji.

Není moc času se dlouze válet v trávě, šup na nohy a valíme. Zbytek týmu má už rychlé etapy a taky k nim tak přistupuje. Na další předávce na Míšu čekáme jen pár minut, na svém posledním úseku si pořádně mákla. Michal hned vyráží na svoji smrtící pětku, na které už nechá vše, takže jej na poslední předávce taktak stíháme.

Posledních 10 km má na starosti Jakub, je utahaný, ale odhodlaný jet až do kómatu.

Celý tým se potkává v cíli v Brightonu, kde se chystáme na posledních společných 200 m. Mně to nedá a jdu Kubovi vstříc. Chytám ho cca půl kilometru před cílem. Dobíháme ostatní a užíváme si finiš, jak se patří.

Vybojovali jsme celkové čtvrté místo, ovšem mezi evropskými týmy jsme doběhli jako první, takže jsme spokojení. Ještě víc než z výsledku jsme nadšení z toho nezapomenutelného zážitku ze závodu.

Záhy po doběhu se mění náš motivační prvek. Před koncem to byla cílová brána, po jejím průběhu je to stánek s pivem. Zasloužená odměna!

Tak na zdraví!