- +420 534 534 465 (Po-Pá 8:00-17:00)
Terezin běžecký deník 18: Všechno je to v hlavě
20. 10. 2014
Hurá na trať!
První věc, která mě na trase překvapila, bylo, o kolik je souvislý běh složitější. Člověk by řekl, že v tom zase tak velký rozdíl nebude, když jsem byla zvyklá běhat i větší vzdálenosti – a on to je rozdíl propastný. Krev mi hučí v uších, pot se leje, sporttester řve jak na lesy, a kdyby mohl zavolat sanitku, určitě by už svištěla k místu mého strhujícího sportovního výkonu. A spásný konec intervalu v nedohlednu…
Co teď? Zabalit to a vrátit se k intervalům, dokud se fyzička ještě o něco nezlepší? Koneckonců i kratší intervaly jsou přece… Ne. Ne, ne, ne a ne! Takhle se neposunu nikdy nikam! Řeklo se běžet, tak teda běžet, reklamace se neberou! Už jsem na sebe pořádně vytočená, to je pořád něco, prostě to dneska uběhnu a hotovo! Až sama sebe překvapím.
Vítězství ducha nad hmotou
Zatnu zuby, pokusím se myslet na něco jiného, než protestující tělesnou schránku… a ono se to překvapivě za chvíli tak nějak poddá. Ne, že by se mi běželo snadno, to rozhodně ne, ale tělo si na ten podivný stav trochu zvykne a přestane si stěžovat tak akutně. A i když to občas zkusí, je mu to stejně pendrek platné, tak to zkouší čím dál míň. A v tu chvíli objevím Ameriku – ono je to opravdu všechno v hlavě.
Tentokrát si totiž stojím pevně za tím, že „ono to jde“. A jelikož je to podložená domněnka (v zaplaveném úvozu už jsme podobnou štreku jednou běželi), které, na rozdíl od planých povzbuzovacích výkřiků, reálně věřím, tak kupodivu zabere. Nakonec uběhnu na svoje poměry nevídaný okruh a dobíhám zničená, s úpícíma nohama, ale spokojená. Tak takhle na sebe musím!
.jpg)
Druhý den zjišťuji, že i následky souvislého běhu jsou poněkud jiné, než u toho intervalového, nohy mě dávají velmi intenzivně pozdravovat a bolí mě kdeco. To jsem tedy zvědavá, jak se mi bude běhat dneska…ale mám jisté podezření, že „ono to jít musí“. Takže vyrazím a dám rozhodně vědět!
Další zajímavé novinky
.png)
 (1).png)
bomba
