Malofatranská stovka 2017 aneb „Neuvisíš v háku, nemáš nárok…“

18. 07. 2017
Náš ambasador Tadeáš Vyvijal si nedávno odběhl další "kilo": "Malofatranská stovka (dále jen MF100) byla už od loňského roku, kdy jsem ji pro různé bolístky nemohl běžet, v mém kalendáři označena tučným písmem. A taky zakroužkována v srdíčku. A všude kolem byly třpytky. Prostě jeden z vrcholů sezóny. "
Malofatranská stovka 2017 aneb „Neuvisíš v háku, nemáš nárok…“

Krásné hory a těžká, technická trať. Parametry 103 km a cca 7790 m převýšení dělají z těchto závodů jednu z největších brutalit ve střední Evropě.

Jen pro srovnání, takový výlet na Lysou horu, který zabere většině turistů aspoň půlden, má zhruba 13 km a 850 m převýšení.

Časový limit na MF100 byl 32 h a vítězné časy se v minulosti pohybovaly mezi 17:30 a 19 h. Musíš „dream big“: Do půlnoci chci být doma – to znamená max. 18 h na trati.

Poslední dvouměsíční tréninkový blok se vyloženě nepokazil a tak cítím v nohách něco jako vzdálený výkřik odhodlané, byť polomrtvé formy. Jo, je na čem stavět.

Sucho v krku, mokro v botách

Vyrážíme v pátek 30. 6. společně s Radkem Chrobákem (a.k.a. Fazolem), největším kamarádem a rivalem v jednom, a naší support crew vstříc Terchové. Jsem docela nervózní. A protivný. Rychle absolvujeme akreditaci a kontrolu povinné výbavy. V tašce mám asi tunu věcí, které v životě nebudu potřebovat, ale reflexní prvek ne. Ukecávám to na reflexní proužek na kraťasech, který má asi 0,2 x 0,4 mm. Rychle ubytovat a nachystat věci na závod. Start je v 6:00 ráno, to znamená spát hned po večerníčku. Stres a chaos v chystaných věcech stoupá. Nakonec je ale všechno vymazlené a tak s čistou hlavou jdeme spát (čti: jsem tak vynervovaný a nahecovaný na start, že se celou noc akorát převaluju a nemůžu se za žádnou cenu rozhodnout, v jakých botách vlastně poběžím, přestože disponuji asi 25 páry).

Ráno prší. Hodně. Volba padá na Talony 212. V botníku mi leží pěkně čerstvý pár, bude to lahoda. Ráno ještě přemýšlím kolik vody na start. Radek mi dává jasnou odpověď. „Už ti zase hrabe, kámo. Zima, prší a ty se chceš postavit na start skoro v plavkách, bez vody a střelit tam kilo…?!“

Vody beru dostatek.

Hned na startu jsme pěkně zmokli

6:00 - Start!

Vbíháme do lijáku. Jsme promočení za asi 0,163 sec. První cca 4 km jsou po asfaltu s opravdu mírným stoupáním, tak je aspoň čas pozdravit známé tváře a prohodit pár demoralizujících vět jako „Vypadáš nějak unaveně!“ nebo: „Nepřibral si trochu? Zdáš se nějaký pomalý…“ Sjelo se opravdu hodně kvalitních koňů. Konkurence jako blázen. Ze všech je ale cítit respekt k trati. Snažím se být pořád vepředu, vždy ale za někým. Ultra-trail v tomto připodobňuji k silniční cyklistice. Taky se utváří skupinky, někdo musí tahat, někdo se jenom vozí v háku. Útočí se, dotahuje. Je to hra s pocity, s hlavou. Čisté závodění, čistá radost.

Do hry vstupuje nový rozměr, technická náročnost trati. Mokrá žula klouže. Něco jako když nalijete trochu oleje, mýdla a másla na plexisklo a pak po něm zkoušíte běžet. Hned na začátku prvního seběhu jdu k zemi. Zrovna v místě, kde bych pád ze srázu asi nerozchodil. Jsem nervózní. Chyby už na začátku. Ve zbytku seběhu se nemůžu uvolnit. Jsem v křeči, ze které pramení další chyby.

Na první občerstvovačku dobíhám, tuším, jako 3. Stejně jsme za chvíli zase všichni pohromadě. Utváří se asi šestičlenná skupina, ve které, jak jsem posléze zjistil, jsou dva padesátkaři (přidružený závod štafet na 2x 50 km), na které jsem si dával pozor úplně zbytečně.

V sedle pod Rozsutcem nás horská služba odklání, Velký Rozsutec obíháme, počasí je moc rizikové. Přemýšlím, kolik nám tím odpadne výškových metrů. Nakonec cca 500. I tak pořád 7300 m+ budí respekt.

Terén měkne - jde do tuhého

Dobíháme do sedla Medzihole na další občerstvovačku. Tempo narůstá, začínáme do toho šlapat. Začíná se závodit. Na čele je Víťa Otevřel, od kterého všichni čekají vítězství. Oproti němu jsem formu neviděl ani z jedoucího vlaku. Tomu nastupovat nebudu. A tak se držím v háku. Víťa nás všechny tak trochu zneuctívá tím, že s sebou ani nemá hůlky. Docela punk na takovém převýšení.

Následuje jeden z nejintenzivnějších momentů závodu, seběh ze Stohu. Pamatuju si, že to tam klouže, i když je všude kolem vyprahlo. Co teprve při vydatných deštích. Je to trochu na hraně. V jeden moment spadnu na zadek, kloužu… za žádnou cenu nemůžu zastavit. Později mi hodinky ukázaly, že jsem tam v jednu chvíli dosáhl rychlosti 58,5 km/h. Nic příjemného, chvíli jsem myslel, že možná čau - navždycky. Ve výsledku mě to ale nakoplo. V nohách mám pořád nabito. Plánuji to pořádně roztančit někde kolem 70. km.

Jsme ve skupině s Víťou a Radkem. Mezitím nás docvakla slovenská stár Tomáš Kačmarčík a poslal naše sebevědomí spát stejně rychle, jak rychle kolem nás bezstarostně prohopsal. Aktuální stav: Kačmarčík první, já s Radkem a Víťou se jej snažíme pronásledovat. Přesněji, Víťa se ho snaží pronásledovat, s Radkem za ním vlajeme jak červené trenky na Pražském hradě.

Tadeáš na trati

Krize aneb všechno je o hlavě

Náznak první krize. Na tyto momenty jsem se psychicky hodně připravoval. Jsou to asi nejnáročnější chvíle závodů. Člověk musí i přes velký odpor do sebe nasoukat něco pořádného (cokoli jiného než gel) a snažit se zpomalit co nejméně. Vše to musí doprovázet přesvědčení, že se z toho za chvíli dostane, protože vydržet tenhle očistec nejde moc dlouho a hlava je jedna z mála věcí, které musí při ultra vydržet až do konce. Puchýře, zvracení, křeče. To všechno se dá obelstít. Právě hlavou. Na občerstvovačce beru banán a pádím pronásledovat dvojici přede mnou. Snažím se pořád si nechávat rezervu, hlavně si nevymlátit stehna v sebězích, aspoň prvních 80 km. Do kopce se cítím fantasticky a i přes stávkující žaludek kluky vždy docvaknu. Ti mají ale lepší seběhy, tak mi zase utečou.

Mlha i déšť ustávají. Probíháme asi nejkrásnější část trati. Technický, pořád ale běhavý hřeben v kombinaci s „potícím se“ údolím dokonale vystihuje celou atmosféru závodu. Trochu kruté, ale krásné. S žaludkem je to jako na houpačce, dostanu do sebe gel, čekám, jestli ho udržím a na chvíli je to ok. Za chvíli zase prázdno. S flapjackem si žaludek taky moc netyká. Jsem na začátku asi 17 km dlouhého seběhu do Lipovce, který je zhruba v půlce závodu. Na občerstvovačce sním kousek chleba se sádlem. Jo! To je přesně to, co mé tělo chtělo.

Čas přitvrdit

Kořeny, občas kámen, technická náročnost 7/10, tohle mi sedí. Definitivně se z krize dostávám. Čas trochu přitvrdit. Na hřebenu bylo vidět zpět zhruba 10 min, nikoho jsem za sebou neviděl, takže vím, že na 5. místo mám aspoň těch 10 minut. V hlavě se mi formuje scénář, že Víťa Radka po cestě utaví, já proběhnu 20 km před cílem kolem jeho vyprahlého, bezvládného těla a s elegancí si dokloužu pro bronz.

Houby, houby, zlatá rybko. Těsně před půlkou závodu mě předbíhá Kuba Uherek (po závodě funkcionáři překřtěný na „Uherák“ :D). Předbíhá mě dosti nemilosrdným způsobem. Před závodem jsem si sice zakázal kontrolovat tempo, abych se zbytečně nesvazoval, hodinky mám jen na navigaci po trase, přijde mi ale, že běžím něco málo přes 4 min/km. Kuba tím pádem musel letět pod 4. Nechápu… v takovém terénu.

V půlce si dávám na občerstvení záležet. Tankuju nutridrink a asi tunu melounu. Na cestu do ruky beru chleba. Se škvarkama. Ano, na ultra je to docela obžerství.

Po pár km k mému překvapení dobíhám Kubu. “WTF?! To jsem tak úžasný?! Ale jo, jsem asi fakt tak namakaný a strategicky vyspělý jedinec. Jsem prostě nejlepší!“ hraje mi tou dobou v hlavě. Jo, jo, namyšlený floutek brzo dostane facku. Nahecovaný zkouším kolem 60. km odběhnout a Kubu dostat z háku. Jenže Kuba se mnou běží, jako by se nechumelilo a po pár minutách mám problém uviset jej i polomrtvého Tomáše Kačmarčíka, kterého jsme mezitím doběhli. Nevypadá dobře.

Člověk míní...

Plán byl geniální. Nepočítal jsem s tím, že ostatní mají v nohách taky nabito. Podstatně víc než já. Propadám se do zoufalství. Nohy jsou super, žaludek v nouzovém režimu, to ale k ultra patří. Vypíná mi hlava. Vytrácí se radost ze závodění. O takových mezičasech se mi ani nezdálo, a přesto jsem zapadlý někde na 5. místě. Dneska na tu bednu prostě nemám. Vše umocňuje dvacetiminutový kufr. Jsem v rozkladu.

Při návratu na správnou trasu naštěstí potkávám Zdeňka Hrušku, kterému si postěžuji, jak mi nic nevychází, že jsou na mě všichni zlí, a že mám ten nejhorší život ze všech závodníků. Zasloužil bych pár facek. Vůbec se divím, proč mě Zdeněk nebodl hůlkou… Každopádně mi tahle sebelítost pomohla a tak jsme do toho šlapali společně. Tvrdíme muziku. Spíš proto, abychom už byli doma. Závodit se mi už opravdu nechce. Je mi všechno jedno.

Škoda. Na konci jsme totiž na 4. v pořadí ztráceli jen asi 15 minut. Ale co, jsem ještě mladý a takových závodů mě je čeká hodně, důležité je sbírat zkušenosti. Poslední kilometry už jsme si paradoxně užívali a do cíle ve Fačovském sedle dobíháme se Zdeňkem na děleném 5. místě.

Vyčerpaní, ale šťastní v cíli

Podtrženo, sečteno

Letos to bylo opravdu rychlé. Sjela se silná konkurence a ve výsledku jsem radši pátý mezi takovými esy, než na bedně bez soupeřů. I můj konečný čas mě ve výsledku potěšil. Oficiálně 103 km (s blouděním 106) a 7100 m+ převýšení za 15:08 h není zas tak špatné. Nohy pracovaly tak, jak měly, a žaludek a hlavu ještě vyladíme. Je na čem stavět. Zážitek to byl krásný.

Hlavně jsem rád, že jsem narazil na Zdeňka. Člověk už je v konečné fázi takového závodu ořezaný na to základní, co vněm zbylo. Nechci znít jako jednorožec, ale v takových momentech se formuje to opravdové kamarádství. Takže díky!

Kuba Uherek nakonec vyrovnaným tempem doběhl na druhém místě za Vítkem Otevřelem a Radek Chrobák si dotancoval pro 3. příčku. Tomáš Kačmarčík i přes klinickou smrt na trati ukořistil 4. flek. Respekt!

A určitě nesmím zapomenout poděkovat všem, co se na této pakárně podíleli. Díky naší supportcrew za technickou podporu na trati, ale hlavně za podporu morální. Běží se snáz, když na vás na každé občerstvovačce někdo čeká a víte, že nejste jediný, komu záleží na tom doběhnout. Taky díky Sanasportu, že mě obul a oháknul. A díky organizátorům za doslova sebeobětování jak při organizaci, tak při samotném průběhu závodu.

Zdar a sílu, uvidíme se na kopcu!


Co říkají naši zákazníci?

Další uživatelské recenze »
Ověřený zákazník Přidáno: 18. září 2017
100 %
Doporučuje obchod
  • Rychle dodani i pres to, ze zbozi nebylo na sklade.
  • Telefonicke zkontaktovani a oznameni stavu objednavky.
Ověřený zákazník Přidáno: 2. září 2017
100 %
Doporučuje obchod
  • Na prodejně umí dobře poradit při výběru běžeckých bot.

  Máte nějaký dotaz? Potřebujete pomoct? Zavolejte nám na +420 530 317 075

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.