- +420 534 534 465 (Po-Pá 8:00-17:00)
Terezin běžecký deník 5: Trable na obzoru
28. 08. 2013
Něco je špatně
Příští vyběhnutí vyrážíme zase do úvozu i s parťákem. Protáhneme se, vyklušeme…a za chvíli je znát, že něco není úplně v pořádku. Co jsem předevčírem zvládala, dneska dávám s obtížemi – a vleču se snad ještě hůř než úplně první den. Snažím se to nevnímat, ale je to čím dál obtížnější. V polovině bych s tím nejradši praštila a šla domů, ale vrozená paličatost mi nedá. Proběhneme tentokrát jinudy a čeká na nás překvapení – za zatáčkou se vynoří ohrada, v níž se pasou nejen kozy, ale také hlouček lam, oslů, a dokonce velbloudi. Dětinská radost z objeveného vikuňária ovšem trvá jen do chvíle, než zase vyběhneme – jde to čím dál hůř, a docela zajímavá činnost se rychle mění ve skoro nesnesitelnou otravu. Jsem utahaná, podrážděná a z představy, že se budu muset ještě znovu rozeběhnout, se mi dělá zle. Do cíle se doplahočím silou vůle, zničená, zpruzená a o endorfinech si můžu nechat leda zdát. Co se to hernajs děje?
Čím dál hůř
Nakonec nad tím mávnu rukou jako nad nějakou podivnou anomálií, a dál už to neřeším. O dva dny později běh vychází akorát na Ručníkový den (neboli den, kdy s sebou každý správný scifista nosí všude ručník), což si uvědomím až tehdy, kdy si užíváme ručníkovou akci na náměstí. Ale běžecké boty s sebou mám, tak nakonec běžím z centra domů. Ručník zbaběle nechávám v autě, byť by se mi nakonec docela hodil. Cesta vede už jen kousek centrem, dál můžu běžet podle Labe a mezi poli. Běžím a kochám se, ale za chvíli se dostaví pocity předchozího běhu. A tentokrát ještě horší – už někde v půlce nejsem schopná interval ani doběhnout, je mi špatně a dělá se mi černo před očima.
Brzo si připadám jak zmlácená, jsem úplně vyčerpaná a vzteklá – neměla by se fyzička náhodou lepšit? Jak je možné, že to šlo dobře, a teď najednou tohle? Bude to teď už vždycky co běh, to horší výsledek? Jakože ještě dvakrát a nebudu už schopná ani vstát z kanape? V podobně veselých myšlenkách se dotáhnu domů, hlava mi třeští, nohy se klepou a jsem zralá do postele. Jsem tak hotová, že ani nejsem schopná docenit tu ironii – celou dobu mám na sobě tématické tričko s nápisem „Nepropadejte panice“. Ach jo.
A co teď?
Druhý den se budím ve stavu, jako by si na mě někdo počíhal a dal mi pořádnou nakládačku. Bolí mě úplně všechno, nálada na bodu mrazu. Představa, že ještě někdy půjdu běhat, ve mně vyvolává dílem amok a dílem dávicí reflex. Nejradši bych své krásné běžecké boty popadla a hodila dlouhým obloukem rovnou do popelnice – ale na to mám jednak málo teatrální povahu a jednak by to bylo zatraceně drahé dramatické gesto. Tak se spokojím alespoň s nabručenými pohledy a sebelítostí. Další běhání se odkládá na neurčito…
Další zajímavé novinky
 (1).png)
.jpg)
bomba
