Terezin běžecký deník 6: Horská dráha

23. 09. 2013
Od posledního výběhu jdou události od desíti k pěti – než se posbírám natolik, abych o běhu zase uvažovala, doma (na koberci!) došlápnu tak divně, že to odnese kotník. Sotva se kotník spraví, vyhlásí generální stávku osmička, fasuju antibiotika a nad tou nepřízní osudu už skřípu zuby. Tedy skřípala bych, kdyby to tak nebolelo. A to ještě nevím, že mě čeká jeden dramatický výlet do nemocnice…
Terezin běžecký deník 6: Horská dráha

Smůla za smůlou

V průběhu necelých dvou měsíců si vyberu karamboly asi tak za posledních pět let. Nebo možná na pět let dopředu, což je rozhodně příjemnější perspektiva. Nicméně nic nemění na tom, že se nekoná žádný běh ani v podstatě žádný jiný sport, a hlavou se honí samé černé myšlenky o báječném načasování a ohavné nespravedlnosti života, vesmíru a vůbec. „Konečně se jednou začnu fakt snažit,“ fňukám ukřivděně Honzovi na rameni, „no, a jak to dopadne? Akorát mi je zle a…“ Honza notnou chvíli přemýšlí, jak by mě uklidnil. „Hmm…“ konstatuje nakonec velmi konejšivým tónem. V utěšování je průměrný - možná až podprůměrný.

Jedno pozitivum na celé té pitomé situaci ale nakonec přece jen najdu – jak týdny plynou, představa posledních běžeckých katastrof se začíná pomalu rozplývat a v paměti zabírají čestná místa spíš ty pěkné výběhy. Úvoz, kvetoucí řepka, sluníčko, les, radost, když to přece jenom začalo trochu jít a přešly ty největší počáteční obtíže… A najednou mám chuť běžecké boty zase nazout a vyběhnout. A ta chuť je čím dál větší a větší…

Blýskání na lepší časy

Tak to vypadá, že jste zdravá,“ zamává mi doktor před nosem čerstvými papíry. Usměju se – nic, co bych netušila, takže na mě už v kufru auta před nemocnicí čekají boty, sporttester i běžecké kraťasytričkem. Chvátám na parkoviště a regulérně se těším, až to všechno natáhnu. V polovině převlékání zahřmí a o sklo se začnou rozpleskávat první těžké kapky. No to snad ne… Chvíli tiše pěním, ale v mžiku mám jasno – kašlu na to! Zavážu tkaničky, vysvětlím sporttesteru, že má být vodotěsný (čistě pro jistotu, aby si toho byl vědom) a vyrazím do deště. Nemocnice stojí hned u Labe, takže trať je parádní, nikde nikdo, mraky drhnou o špičky topolů a kapky deště šumí v listech i na vodě. A je to nádhera! Pomalu se slimejším cyklostezkou, země začíná krásně vonět, nemocnice i práce zůstávají daleko za mnou, všude klid a mír…a najednou je mi hrozně dobře. Dokonce se chvíli i jen tak chechtám, takže si připadám jako úplnej magor. Zato ale fakt spokojenej magor…

Čím víc trati mám za sebou, tím víc se místo okouzlení musím věnovat nádechům, výdechům a snaze zůstat naživu, ale jde to výrazně líp, než těch několik posledních výběhů. Dokonce i déšť se zredukoval na sem tam kapku, a zbytek světa na to ještě nepřišel, takže je kolem stále liduprázdno a absolutní běžecká pohoda. Při závěrečném protažení dokonce pod stromy najdu pár hříbků, tak je přibalím a pomalu se vracím do reality. A už se těším na příště…


  Máte nějaký dotaz? Potřebujete pomoct? Zavolejte nám na +420 530 317 075

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.