- +420 534 534 465 (Po-Pá 8:00-17:00)
Terezin běžecký deník 8: Běh versus život
04. 12. 2013
Bežecká morálka v praxi
Každou chvíli vynechávám s bolavým kotníkem či kolenem, jindy se přinatrefí moc akcí nebo práce, pětatřicítky vedra, někdy se zase dotáhnu domů až večer hladová jako pes, takže by mi čas vyběhnutí vycházel tak zhruba na půlnoc a tak dále. Čas bych si samozřejmě mohla zorganizovat líp, jen ty věčné omláceniny a bolavé klouby mi jsou záhadou – to jsem byla takhle věčně pochroumaná vždycky, ale v normálním provozu jsem o tom skoro nevěděla? Nebo je to zákon schválnosti, že zrovna, když se fakt snažím, přichází jeden karambol za druhým? Nebo je běh přímá příčina? Těžko říct.
Pomalu, ale docela jistě
Kupodivu i v takhle volném režimu je znát zlepšování – sice plíživé, ale přece jen. Na lýtkách se mi vytvořilo něco podezřele připomínající svaly, zářivé běžecké boty začínají zelenat od trávy a tmavnout od prachu a intervaly prodlužuju velmi zvolna, ovšem když si vinou špatného nastavení měřiče naplánuju dvojnásobné, odběhám je taky.
Přijde mi to tedy nějaké delší, to je fakt, ale pak si v duchu vynadám, že to je tak, když nechodím běhat víc, a pak zase nic neuběhnu a hned mi to přijde kdovíjak dlouhé… Tehdy zjistím, že mám asi ještě přece jen ještě skryté rezervy (byť se mi to dvakrát nezdá) a přestanu se s prodlužováním žinýrovat. Vyrážím většinou sama, občas někoho zmermomocním, někdy někam na příjemnou trasu do přírody, jindy zase jen večer po okolí mezi bloky. To sice není tak docela ono, ale když není čas se nikam přiblížit, taky to jde.
První meta zdolána!
Jeden z těch přírodních běhů vede úzkou cestičkou mezi poli, kde se na jaře dalo v pohodě běhat, ovšem teď už ne – všude jsou drny, vysoká tráva, vyježděná cesta má dost vysoké kraje, které zase vzápětí vedou schodem do pole… Po nakopnutí třetího drnu to vzdám, zpomalím na chůzi a tiše nadávám. A to jsem byla tak hezky rozběhnutá… Když se konečně doplácám na konec, jsem tak kilometr a něco od domu. Že bych to dala najednou? Ale to by při mém olympijském tempu znamenalo tak deset minut běhu, v kuse jsem snad nedala ještě ani polovinu… Ale co, zkusit se to může!
Zpočátku to jde dobře, časem mám pocit, že bych už se na to skoro vyprdla, ale zase na druhou stranu, první kilometr… Vydržím a po doběhnutí mé nadšení nezná hranic. Třeba to se mnou ještě nakonec půjde! Ostřílení sportovci se teď asi dobře baví, ale můj osobní rekordometr právě explodoval. To jsem tedy zvědavá, jestli to byla nějaká výjimečně dobrá konstelace, nebo jestli se zadaří i příště…
Další zajímavé novinky
.png)
 (1).png)
bomba
