Lukáš Petrusek: „Hendikep si člověk tvoří jen v hlavě“

Ahoj Lukáši, prozraď našim čtenářům a fanouškům na úvod něco bližšího o sobě. Kolik ti je, odkud jsi a čím se živíš? :-)
Zdravím všechny čtenáře a fanoušky dobrého běhání. Je mi 23 let a jsem z Prahy, kde jsem po základní škole získal výuční list v oboru zahradník. Chtěl jsem se pak osamostatnit a tak jsem se přestěhoval do Olomouce, kde mám hodně příbuzných včetně babičky - loni jsem tam odmaturoval v nástavbovém oboru Podnikání. Teď studuji VOŠ v Brně. A pokud to dobře půjde, rád bych pak ještě zkusil Fakultu tělesné výchovy a sportu.

Nepochybujeme, že to zvládneš, ostatně už jsi zvládl i těžší životní zkoušky. Chceš říct čtenářům víc?
Po narození se u mě začalo projevovat zvláštní vrozené postižení, tzv. achondroplázie, což znamená zastavený růst. Konkrétně u mě je to do výšky 140 cm. Pravděpodobnost onemocnění je 1:100 000 a nikdo z naší rodiny tím netrpí. Doktoři a moje maminka to se mnou viděli hodně černě. Vypadalo to na život strávený na vozíku, s tím, že se asi nikdy nepostavím na nohy a nebudu moci žít normálně. Do svých pěti let jsem vůbec nechodil. 

Jak vnímáš svou fyzickou indispozici dnes? Bereš to už jako něco normálního, nebo tě to pořád trápí?
Bylo to těžké, do nějakých deseti let je člověk v prostředí mezi dětmi, které se tomu smějí. Postupem času jsem to strčil za hlavu a jdu směrem ke svému cíli. Naučil jsem se z okolí vnímat jen ty pozitivní věci. Orientuju se na svůj výkon, snažím se užít si závody, pozdravit se s kamarády, seznámit se s novými lidmi.

Jak ses vlastně dostal k běhání?
Od svých pěti let hraju rekreačně fotbal a k běhání mě motivuje získaná fyzička, kterou pak můžu uplatnit na hřišti. S vážnějším běháním jsem ale začal až ve třinácti a někdy v roce 2013 jsem běžel svůj první závod. Byl to olomoucký Run Tour na 5 km a můj výkon 35 minut byl katastrofální. Běhání a trénink jsem začal brát vážně až o rok později. 

Kolik km týdně teď naběháš?
Moje pravidlo je pravidelnost! Každý den běhám 5 km za jakéhokoliv počasí. Ať je mráz, mlha, prší, nebo je vedro, vždy vyběhnu. Teď v zimě jsem běhal i v těch mrazech v -10°C v krátkém tričku, abych si postupně zvykal na horské zimní podmínky, protože jsem se chystal po druhé v životě na běžkařskou Jizerskou 50. Běžky mě hodně baví, někdy i víc než běhání, má to úplně jiný nádech a atmosféru. V závodním období cca od dubna se pak připravuji spíše psychicky (poslech hudby, procházky, rozbor tratě, četba atd.) a už nedávám takový důraz na silový a pohybový trénink. 

Jaké jsou tvé letošní závodní plány?
V plánu mám zhruba 23 až 28 závodů. Chystám se např. v květnu na maraton v Praze a na seriály Runczech a Runtour, kromě toho na letní verzi Jizerské 50, na kterou se hodně těším. Hlavní bude doběhnout a dojet to ve zdraví.

Tak to je slušný plán. V čem běháš?
Dávám velký důraz na pohodlí a hlavně kvalitu. Razím teorii, že dám radši peníze za dobré oblečení na sport (mám z toho užitek a radost) než do kartonu cigaret a alkoholu, ze kterého nic nemám (smích). A mám radost, že díky Sanasportu koupím, co mi sedí - přeci jenom mám trošku specifické požadavky na velikost. Běhám v botách Mizuno Wave Rider 19 a Reebok Harmony Road, kraťasech adidas Supernova a se sporttesterem Polar M400. Nemám od vás jen tričko, nosím dres mého oblíbeného fotbalového klubu - např. olomoucké Sigmy nebo dortmundské Borussie (úsměv).

Co tě na tom všem vlastně nejvíc baví? :-)
Celkově vášeň, adrenalin. Zkouška ohněm, co dokážu či nedokážu. A chci ukázat, že i malí lidi mohou dokázat velké věci. Rád bych tímto i poděkoval lidem při závodech za podporu, protože to je také velký důvod, proč tohle všechno dělám.

Máš nějaké běžecké cíle a mety, kterých chceš dosáhnout?
Moje heslo je "věř, běž a dokážeš", můj cíl pořád zvedat laťku výš a výš. Do budoucna je mým snem, v horizontu pěti až sedmi let, Vasalopet (90 km) a Red Bull Nordenskiöldsloppet (220 km na běžkách) ve Švédsku a běžecké půlmaratony a maratony v zahraničí, např. v Berlíně, Neapoli, Stockholmu či Vídni. 

Co nebo kdo ti nejvíc pomohl dostat se tam, kde jsi dnes?
Úplně nejvíc jsem vděčný rodině, hlavně mamince i bratrovi. Pomohla a pomáhá mně i víra v sebe sama a taky víra v Boha (jsem věřící katolík, byť to neznamená, že bych chodil neustále do kostela). Je to pro mě povzbuzení do života a na druhé straně poděkování za to, že vůbec mohu chodit, běhat a sportovat. 

Jsi velkým podporovatelem Sanasportu a jedním z tradičních účastníků našich běžeckých tréninků. Co tě k nám přivedlo a čím jsme si tě získali? :-)
Individuálním přístupem. Jste jako moje běžecká rodina. Místo, kde mohu sdílet radost z běžeckých závodů, kde se s radostí s dalšími běžci hecujeme a podporujeme. Díky parto!

Co nám povíš ke své účasti v týmu Sanasport Runners? :-)
Je pro mě čest, že mohu běhat za sanasportí běžeckou stáj. Mám z toho radost, skvělé pocity, ale zároveň cítím i odpovědnost, abych byl dobrým nositelem sanasportího dresu a choval se ke všem spoluběžcům a dalším závodníkům s respektem.

Dříve tě mohli Sanasporťáci potkávat hlavně v Olomouci, teď jsi v Brně. Jak si zvykáš na změnu?
Dobře, rád poznávám nové lidi a prostředí. Ale na Olomouc vzpomínám jenom v dobrém a rád se tam vracím ať už do Sanasportu Olomouc nebo za přáteli a bývalými spolužáky.

Když jsme u těch našich měst a prodejen, byl jsi loni i na otevření té pražské. Která se ti líbí nejvíc?
Olomouc, protože tu znám nejdéle, ale pražská prodejna je dobře dostupná a určitě má velký zásah. Líbí se mi ale hlavně Sanasport jako celek. Máte skvělý tým, který vždy dobře poradí a pomůže s výběrem běžeckých bot nebo čímkoliv dalším.

Jak to máš s dalšími sporty, co tě baví kromě běhu?
Běžky, biatlon, inline i zimní brusle, házená, tenis, cyklistika, lyžování, nejvíc ze všeho ale určitě fotbal. 

Komu fandíš ve fotbale? Hraješ i aktivně?
Fandím více týmům, hlavně Sigmě Olomouc, Dortmundu, Monaku, Neapoli, Liverpoolu nebo Barceloně. Sám hraju fotbal docela často, ale jen rekreačně, jsem hobík, jak říkáme my sportovci. Díky fotbalu jsem ale začal běhat, protože jsem si chtěl nahnat fyzičku, abych se vyrovnal velkým - dospělým. Nakonec mě to tak zaujalo, že jsem u toho zůstal a dnes už mám běh raději než fotbal. Ale jinak fotbal rád sleduji třeba přímo na stadionu nebo občas v televizi.

A co děláš, když zrovna nesportuješ, nesleduješ sport nebo nestuduješ? :-)
Mám hodně zálib, např. historii, fotografování, techniku, politiku, architekturu, ekologii, moderní i vážnou hudbu, filmy a dokumenty, seriály jako Big Bang Theory, MASH nebo Červený trpaslík a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat (smích).

Jak je vidět, jsi neustále pozitivní. Co bys vzkázal lidem, kteří mají třeba podobně jako ty nějaký hendikep, ale chybí jim právě pozitivní myšlení? 
Nebojte se, milí přátelé, ať už máte jakýkoliv hendikep. Ten si totiž člověk tvoří jen v hlavě. Pokud chcete třeba začít běhat, nemusíte začínat hned maratonem. Stačí tím, že vstanete z gauče a projdete se kolem domu. A potom budete laťku postupně každý den nebo týden zvedat. Když si pak zkusíte třeba nějaký krátký závod, ta atmosféra vás pohltí a o motivaci máte rázem postaráno. Opravdu není důležité být vítěz, ale hlavně mít z toho dobrý pocit. Když budete dělat věci s úsměvem, a ne s myšlenkou, že něco musíte, všechno nakonec půjde.

Otázka na závěr, máš nějaký velký životní sen?
Často o tomhle přemýšlím. Hlavně chci dělat to, co mě baví. Rád bych byl např. odborníkem na výživu pro sportovce, marketingovým manažerem sportovního klubu, trenérem, manažerem fotbalového klubu. Ale uvidíme, kam mě osud usměrní. Základem je být zdravý, spokojený a mít lidi (přátele, rodinu), se kterými mohu sdílet radosti a úspěchy ze sportovních aktivit. Sdílená radost – dvojnásobná radost.

Přejeme ti, ať to vyjde! Děkujeme za rozhovor :-)