Terezin běžecký deník 4: První tréninkový týden

12. 07. 2013

Před druhým vážným vyběhnutím se nechám inspirovat poučkou „sdílené neštěstí = poloviční neštěstí“ a vytáhnu svou drahou polovici – tentokrát do nedalekého úvozu mezi poli, kde to bude snad beze svědků. Pokrčí rameny, natáhne na nohy staré, špinavé křusky a čeká, až si připevním sporttester, zašněruju zářící Asicsy a našteluju měřič. A můžeme vyrazit.

Terezin běžecký deník 4: První tréninkový týden

Jak je důležité míti parťáka

Běhání s parťákem se doporučuje – je to prý hned zábavnější, motivující a ještě se můžete rozptýlit povídáním. Ovšem autoři vycházeli zřejmě předpokladu, že druhá osoba se konverzačně vyšponuje víc než k větě jednoduché holé a vy nestrávíte většinu času tichým hořekováním nad nespravedlností matky přírody. Honza je totiž přesně ten typ, který vůbec necvičí, sportoval naposledy někdy na střední, k snídani smaží slaninu a vajíčka likviduje po platech. A samozřejmě má krásnou štíhlou postavu a fyzičku ostříleného sportovce. Takže teď poklidně poklusává vedle mě, poutavě mlčí, a ani nezčervená, natož, aby se potil. Já postupně rudnu, fialovím, a čím dál toužebněji vyhlížím znamení blížícího se konce intervalu. To je tak nádhernej zvuk…

Nakonec se ale pochlapím a úvoz zdolám celý. Jako bonus si ještě zkusím, co vydržím v kuse – rovné tři intervaly! Honza sice stále ještě ani nezadýchal, ale já jsem na sebe zase neskonale pyšná. A co teprve, když se podívám na mapu a zjistím, že jsme zdolali 5,5 km! Protahuju se a tiše pukám pýchou – však já tomu běhání přijdu na kloub. Možná pomalu, ale přijdu.

Pod rouškou tmy

O dva dny později už se parťák raději honem vymluví na celodenní rytí zahrady, a tak vyrážím sama. Musím uznat, že i s tím poutavým mlčením to bylo ve dvou zajímavější… Pomalu klušu po odlehlé asfaltce a snažím se odehnat myšlenky od námahy. Kam asi vede tahleta polňačka?... Aha, někomu do zahrady. Grilující partička se zatváří poněkud překvapeně, když se mezi nimi vynořím z křoví. No jo… ale copak je to moje vina, že tu nemají plot? Snažím se tvářit hrozně sportovně a fofruju zase pryč. Nohy začínají protestovat, soustředím se na dýchání a najednou mi dojde, že klušu kolem jakési opuštěné, porolozpadlé továrny, všude tma a nikdo nikde. Hned běžím o dost křepčeji a umiňuju si, že příště musím při výběru trasy víc přemýšlet. Ideálně hlavou.

Obrátím pozornost ke sporttesteru, jestli už budu u infarktu, a zůstanu překvapeně koukat – tep při běhu mi od prvního pokusu klesl skoro o 10 za minutu. Že by se fyzička přece jenom lepšila? Paráda. Zbytek trasy už beru radši civilizací, pod rouškou tmy už to docela jde. Výsledné skóre je opět kolem pěti kilometrů, honem do sebe hodím aspoň sklenici s džusem (ze začátku jsem se totiž snažila po běhu udělat alespoň hodinovou pauzu bez jídla, jak se doporučuje, ale za pár minut jsem se začala klepat a ještě skoro hodinu mi byla strašná, ničím nezahnatelná zima) protáhnu se a padnu do postele. Jak se zdá, problémy s usínáním jsou také jedny z těch, které běh spolehlivě léčí…